Retro Gaming: Můj hardware

Díky emulátorům na všechno možné je dnes poměrně snadné hrát téměř jakoukoliv hru i na současném hardware.

To má své výhody, ale samozřejmě i nevýhody. Je však jasné, že nejlepší zážitek bude na hardware pro který byla hra vyvíjena.

Skvělé je, že si dnes můžete dopřát retro počítač v konfiguraci o které mohla většina z nás dříve jen snít, i když s tím, jak některé komponenty mizí, roste jejich vzácnost a tím samozřejmě i jejich cena.

Pro své retro hraní a pokusy se starým softwarem a operačními systémy mám následující hardware, o kterém si něco povíme.

Pro Windows 98 SE a OS/2 Warp 4.52

Pentium 233MHz MMX

• CPU: Intel Pentium MMX 233 MHz (P55C) – 66 MHz FSB, 512 KB L2 Cache, 17 W, 2,7-2,9 V
• Motherboard: ASUS TXP4-X (Intel 430TX, PCIset TX Triton II)
• RAM: 2x 128 MiB, PC-133 SDRAM
• Grafika: Matrox Millennium II 8 MiB WRAM
• 3D: Diamond Monster II 8 MiB EDO RAM (3Dfx Voodoo 2)
• LAN: 3Com EtherLink 3C905CX-TX-M 10/100 Mbps
• Audio 1: Creative Sound Blaster 32 PnP (CT3600) – 96 MiB RAM
• Audio 2: Advanced Gravis Ultrasound MAX 2.1 – 1 MiB RAM
• HDD 1: Seagate ST320011A 20GB, 7200RPM IDE Ultra DMA 100 (ATA-6), 2MB Cache
• HDD2: Western Digital WD200BB-00DEA0 20GB, 7200RPM IDE Ultra DMA 100 (ATA-6), 2MB Cache
• DVD-ROM: Toshiba SD-M1712 (48x/16x)
• CD-RW: Plextor PlexWriter PX-W4012A (40/12/40A)
• USB 2.0 řadič: VIA VT6202, USB 2.0 ALI 4+1 Ports
• Zdroj: Fortron 300W pro ATX v1.x
• Monitor: Samsung SyncMaster 997MB 19″

Základ tohoto počítače jsem kdysi našel vyhozený na schodech našeho paneláku, nicméně prakticky z něj zbyla jen docela solidní skříň. Původní Pentium 200MHz MMX jsem vyměnil za to nejlepší co Intel pro Socket7 nabízel, tedy Pentium 233MHz MMX. Deska by měla umět nastavit 4x 66MHz, tedy 264MHz, ale dnes nemá smysl mučit starý Penťák kvůli 30MHz navíc.

CPU je instalovaný v základní desce od ASUSu s čipsetem Intel TX. ASUS byla v té době asi nejlepší volba. Deska podporuje pro RAM klasické 72pin SIMMy, ale i SDRAM DIMMy, což je fajn. Čtyři PCI a čtyři ISA směrnice by teoreticky měli stačit každému, mě ne, potřeboval bych těch PCI aspoň pět.

Instalovaných 256MiB RAM ve dvou 128MiB SDRAM DIMMech je maximum co deska s Intel TX čipsetem zvládne a pro Windows 98 (OS/2 je kapitola sama pro sebe) a DOS hry je to overkill, který spíše může u staršího software působit problémy.

Dva disky každý o kapacitě 20GB a 7200 ot/s na UATA100 je opět maximum, co deska zvládne a nebylo úplně snadné je sehnat ve funkčním stavu a bez vadných sektorů.

Grafiku obstarává legendární Matrox Millennium II s 8MiB WRAM, což si ve své době rozhodně nemohl dovolit každý. Ve Windows odvádí skvělou práci a na kvalitním monitoru umí opravdu vysoké rozlišení při solidní frekvenci. Nicméně třeba pod DOSem v Sid Meier’s Colonization jsem narazil na extrémně pomalé překreslování animací. Úplně nevím důvod, ale podezřívám právě Matrox.

3D obstarává 3Dfx Voodoo 2 od Diamondu, která patří k těm lepším. Bohužel pouze 8MiB RAM, což znamená strop na rozlišení 800×600. Ideál by byly 2x 12MiB Voodoo 2, ale nechtělo se mi tolik investovat a stejně už teď válčím s nedostatkem IRQ a dalších zdrojů.

Síťovou konektivitu obstarává legendární 3Com EtherLink, který umí 100Mbps. Upřímně ve své době jsem snad ani jiného výrobce síťový karet neznal, síťovka se prostě rovnala 3Com. Nicméně s Windows 98 s přístupem na Internet nepočítejte, není browser, který by si s dnešním webem zvládl povídat. Ale pro lokální sdílení souborů přes ftp nebo ssh je to dobré.

Audio primárně obstarává Creative SoudBlaster 32 PnP, ve kterém mám nainstalováno 128MiB RAM ve dvou 64MiB 30pin SIMMech. Karta ale umí použít jen 96MiB. SIMMy jsou nově vyrobené a dají se sehnat třeba na eBay pod značkou PurpleRAM.

Druhou zvukovkou, která nesmí chybět je rovněž legendární Gravis Ultrasound MAX 2.1. A ano, Gravis je tak problémový jak se povídá. V základě má na sobě 512kB RAM a jeden volný socket, který jsem zaplnil dalšími 512kB RAM z grafické karty, kterou jsem pro to musel koupit (prostě nemám rád prázdná místa). S přidáním Gravise přišel boj o volná přerušení, DMA atd., takže jsem musel v BIOSu povypínat co se dalo, abych obě zvukovky zprovoznil spolu. Ve Windows jsem musel vypnout i gameporty, ale to nevadí, protože používám USB joystick, který je mnohem kvalitnější a funguje i pro DOS hry, pokud jsou spuštěny z Windows.

DVD-ROM Toshiba už myslím v počítači byla a opět legendární vypalovačka Plextor je moje původní.

Základní deska sice má USB 1.0 porty, ale pro trochu vyšší rychlost a hlavně možnost vytáhnout si je dopředu jsem pořídil USB 2.0 řadič s VIA čipem. Porty jsem přišrouboval na 5,25″ čelní záslepku.

Takový počítač musí napájet kvalitní zdroj a sehant takový, který podporuje napájení pro ATX 1.x není snadné. Naštěstí znám HW World Pavla Bočka, který nezklamal a 300W Fortron dodal.

Nejdražší položka je bezpochyby monitor. Sehnat dnes kvalitní CRT monitor je vážně problém. Tento 19″ Samsung SyncMaster 997MB jsem koupil na eBay za 422 USD až z Bulharska. Kupodivu cestu přežil a kromě kosmetických vad funguje perfektně. Umí rozlišení až 1920×1440, takže ideální parťák pro můj Matrox.

Pro Windows XP SP3

Opteron 180

• CPU: AMD Dual-Core Opteron 180, 2,4GHz, Socket 939, 90nm, 110W, 128KB L1 cache, 2x 1MiB L2 cache
• Motherboard: ASUS A8N-SLI Premium (Nvidia nForce4 SLI)
• RAM: 4x 1GiB DDR RAM
• Grafika: ASUS Radeon R9 280X 3 GiB RAM
• SSD 1: 2,5″ Intel 320 Series, 160GB, MLC, SATA 3Gbps, AES-128 (SSDSA2BW160G), Read: 270 MB/s / Write: 165 MB/s
• SSD 2: 2,5″ Transcend SSD370S, 256GB, MLC, SATA III 6Gbps (TS256GSSD370S), Read: 560 MB/s / Write: 460 MB/s, 2940 TBW
• HDD: 3,5″ Western Digital Blue, 1TB, SATA III, 7200 ot./min, 64MB cache (WD10EZEX-21M)
• LAN 1: 1Gbps integrovaná na desce
• LAN 2: Wi-Fi TP-Link TL-WN951N v1.0
• Audio: Soud Blaster Live! 5.1, SB0060 (EMU10k1-SEF)
• DVD-RW: TEAC DV-W50D
• ZIP: Iomega ZIP 100 ATAPI
• Zdroj: Seasonic S12III-550W

Toto je můj starý počítač, který nakonec roky sloužil u mojí sestry a když už se na něj prášilo dost dlouho, řekl jsem si, že je načase vdechnout mu nový život.

Původní 1TB disk jsem nechal jako datový a na systém Windows XP SP3 jsem přidal starší SSD. Druhé SSD pak hostí moderní distribuci Linuxu, která funguje velmi dobře (včetně podpory Waylandu) a obcházím tím problém, že XPéčka už také nemají software vhodný k přístupu na dnešní Internet a do sítě obecně. Bohužel na tomto počítači už nelze spustit Steam, kvůli nepodporovanému CPU. Je to škoda, protože na Linuxu by většina věcí z mé knihovny byla na tomto počítači v pohodě hratelná.

CPU zůstalo původní, ostatně je to téměř to nejlepší co lze do Socketu 939 osadit. Kvalitní chladič Scythe po těch letech stále funguje jako nový a počítač je krásně tichý, jen si tak ševelí.

Původní základní desku jsem nicméně musel vyměnit. Bylo na ní pár nafouknutých kondenzátorů, což zase tak moc nevadilo PC běželo stabilně. Měla také problém s napájení BIOSu, takže bez šťávy nedržel BIOS, ale ani to nebyl tak zásadní problém. Hlavní důvod pro výměnu byl vysoký pasivní chladič na čipsetu, kvůli kterému se nevlezla nová grafická karta. Koupil jsem tedy druhou desku Asus A8N-SLI s čipsete nVidia nForce4 SLI, ale tentokrát Premium, která používá k chlazení „heatpajpy“, takže chladič je kvalitní a nízký. Jako bonus jsou kondíky v bezvadném stavu atd. Jedinou nevýhodu této desky/čipsetu je omezení na 4GiB RAM, což pro 32-bit Windows XP a vše co na nich může běžet samozřejmě nevadí, víc stejně nezvládnou, ale Linux by si klidně více dal.

Původní grafická karta byla ořezávátko nVidia GForce GT610 s 1GiB RAM, a to je slabota. Nyní je uložená jako záloha, kdyby něco a novým šampionem se stal Radeon R9 280X s čipem Tahiti XT, který už umí architekturu GCN 1.0. Tato karta je prakticky to nejlepší co lze do mojí základní desky osadit a rozchodit na Windows XP. Tedy oficiálně tato karta podporována není, ale protože je to prakticky jen přeznačený Radeon HD 7970, tak stačí malá úprava v instalátoru Catalyst ovladačů a jde to. Velikost paměti je 3GiB GDDR5, což opět stačí na vše, co tenkrát šlo hrát. Zajímavé je, že nyní docela běží vývoj ovladačů pro Radeon GCN1.0/1.1 pro Linux, takže podpora oficiálního AMD ovladače pro tuto starou kartu je nyní nejlepší jaká kdy byla. Za sebe ještě mohu říct, že mě vždy překvapí, jaký umí tato grafika krásný obraz.

Síťová karta a zvukovka jsou samozřejmě integrovány na základní desce, ale ještě jsem přidal interní WiFi kartu a o zvuk se stará můj starý dobrý SoudBlaster Live! 5.1, kterému sekundují dobře známe a osvědčené 5.1 repro Genius DHT-510. Tyhle dřevěné repráčky s velkým subwooferem měla ve své době spousta lidí. Samozřejmě dnes jsou to už šumítka, ale pořád odvedou svou práci. Jinak stereo audio výstup posílám do regálových repro JBL ES30 přes zesilovač Harman/Kardon HK 3470.

DVD vypalovačka TEAC asi není nic zvláštního, snad jen poznámka, že to v době optických mechanik byla moje preferovaná značka.

Dále tu mám místo 3,5″ disketové mechaniky integrovanou čtečku paměťových karet a v dobové sestavě nemůže chybět Iomega ZIP mechanika na 100MB diskety. Nemám ji jen pro parádu, ale používám ji ke krmení počítače Atari Portfolio, ale o tom později.

Původní 300W napájecí zdroj jsem vyměnil za Seasonic S12III-550W, pro klid duše a dostatečné napájení nové grafické karty.

Gaučink aneb konzolové hraní

Sony Playstation 3 Fat (CECHAxx)

Vždy jsem byl zarytý PCčkář a konzole pro mě byly skoro sprosté slovo. Ale jak člověk stárne tak moudří a nebo blbne, nebo obojí, a tak jsem zavítal i do těchto vod. A nelituji, zvlášť když PS3 je velmi zajímavý hardware a díky jeho stáří (takže už moc nezajímá právníky a support od Sony) a velké komunitě s ní jdou dělat parádní věci.

Pojďme si ji představit:

• Model: CECHAxx (první Fat generace), NTSC
• CPU: Sony/Toshiba/IBM Cell Broadband Engine, 64-bit PowerPC (architektura RISC), 3,2GHz, 90nm
• RAM: 256MiB Rambus XDR DRAM
• Grafika: nVidia RSX Reality Synthetizer, 500MHz, 256MiB/650MHz GDDR3, 90nm
• SSD: 2,5″ Samsung 870 EVO 1TB, TLC, SATA III 6Gbps, Read: 560MB/s / 530MB/s, 600 TBW
• LAN 1: 1Gbps, RJ45
• LAN 2: Wi-Fi 802.11b/g
• Bluetooth: 2.0 (bohužel nepodporuje streamování zvuku z her, jen voice chat a HID zařízení)
• Audio: 7.1 kodek s podporou AAC, Dolby Digital, Dolby Digital Plus, Dolby TrueHD, DTS, DTS-HD Master Audio a LPCM přes HDMI
• Blu-Ray: Rychlost BD 2x / DVD 8x / CD 24x, všechny možné formáty.
• Porty: 4x USB 2.0; Čtečka karet SD/MMC, Memory Sticks, CompactFlash

Jak vidíte, na rozdíl od dnešních konzolí to není žádné tuctové x86, ale RISCové PowerPC od IBM. Konzole je také neskutečně těžká, papírově 5kg, ale když ji vezmete do ruky, je to fakt pořádná cihla.

Na PS3 toho moc nevyměníte, ale něco přeci jen. Původní běžný 2,5″ HDD Toshiba MK8052GSX, 5400 rpm, jsem vyměnil za 1TB SSD od Samsungu, protože původních 80GB bylo fakt málo a navíc byl disk pekelně pomalý. PS3 samozřejmě rychlost SSD naplno nevyužije, ale výrazný rozdíl zde je.

Model CECHAxx, tedy vlastně úplně původní, jsem vybral hlavně z důvodu plné podpory PlayStation 2, díky integrovanému Emotion Enginu a Graphics Synthesizeru. Toto pozdější modely nemají, a tak umožňují pouze limitovanou podporu PS2 nebo žádnou. Na této PS3 si tedy zahrajete vše z PlayStation (jen softwarový emulátor, ale integrovaný a přímo od Sony), PlayStation 2, PSP a pochopitelně PlayStation 3. Pro zajímavost, tento model také oficiálně podporoval instalaci Linuxu, později Sony tuto funkcionalitu odebrala, ale dnes to po jailbreaku opět jde. Přes emulátor lze hrát i některé hry pro PlayStation Portable (PSP).

Kromě výhod má tento model PS3 i jednu zásadní nevýhodu, problém s přehříváním a s tím spojený kravál z větráku. A tím kravál fakt myslím kravál. Konzoli za televizí slyšíte vždy, ale to za chvilku nevnímáte, nicméně jakmile CPU a GPU pořádně zatopí, tak se PS3 mění ve startující stíhačku. Nu což, život není dokonalý.

PS3 má ještě jednu zajímavou vlastnost a sice podporuje 3D obraz. Pokud tady máte to správné zobrazovadlo a ty správné hry, a to já mám. PS3 mám připojenou do 65″, 4k Ultra HD, 100Hz TV Panasonic VIERA TX-65EX780E. Není to sice poslední výkřik techniky, ale je to poslední model Panasonicu s podporou 3D. K TV mám troje 3D brýle, takže Tekkena ve 3D si můžeme užívat ve dvou s jedním čumilem navíc. Mimochodem, maximální rozlišení PS3 je Full HD, ale většina her jede v 720p, s tím, že konzole obraz upscaluje.

PS3 mám zapojenou přes HDMI do AV receiveru Onkyo TX-NR609 v plné 7.1 palbě, kdy vepředu jsou dva sloupy JBL ES100, střed JBL ES25 a v rohu duní subwoofer JBL ES250PW. Na bocích hrají ELAC Debut OW4.2 a vzadu jsou Yamaha NS-AW392. Já vím, je to taková zvláštní směska, ale člověk se holt musí přizpůsobit možnostem a prostoru, jaký má. AV receiver je už také trochu retro, ale kromě chybějící podpory 4k, Dolby Atmos a mrtvých on-line služeb dělá co má, dělá to dobře a také umí 3D, takže PS3 se může rozhulákat na maximum toho co umí jak po obrazové, tak zvukové stránce.

Co tedy PS3 nativně umí, tedy kromě spouštění her z CD/DVD/Blu-Ray a zakoupených on-line? Ze všech těchto typů disků spouštět hudbu a filmy. Bohužel, jelikož mám NTSC verzi, nepustím žádné filmy z DVD, protože ty jsou u nás v PALu, nicméně u Blu-Ray toto omezení není. Jelikož je to Sony, tak tu není podpora formátů jako třeba FLAC, ale zase umí Super Audio CD (SACD), poradí si s MP3, WMA a formátem ATRAC, zobrazí obrázky v JPG a umí MPEG-4 video. Nechybí podpora DLNA a on-line služeb jako YouTube, Netflix, Amazon Prime atd.

To je už samo o sobě slušně, ale ta pravá zábava začne teprve, až uděláte jailbreak.

Jailbreak umožňuje do PS3 nainstalovat homebrew aplikace a významně tak rozšířit funkcionalitu konzole. Pochopitelně to také umožňuje spouštět kopie her, takže když nechcete, nemusíte pořád řešit vkládání disků s hrami.

Z aplikací nás budou zajímat hlavně webMAN MOD, multiMAN (mmCM), PS3 NET Server (ps3netsrv) a ScummVM.

Je dobré začít s webMAN MOD, což je aplikace, která, mimo jiné, přidává web server, přes který můžete webMAN ovládat a konfigurovat, FTP server pro upload souborů na PS3, souborový manažer, který umožňuje i připojit adresář na PS3 jako disk, přidává podporu NTFS, což je důležité pro kopírování velkých souborů třeba z USB disku (jinak PS3 umí číst jen FAT32) a hlavně umí připojit složky sdílené po síti pomocí ps3netsrv, ale o tom později.

Další užitečnou aplikací je multiMAN (mmCM) což je grafický správce souborů, respektive samostatné desktopové prostředí, které opět poskytuje FTP server,  správce her a
multimédií a pohodlnou správu souborů.

Do třetice všeho dobrého je PS3 NET Server (ps3netsrv). Toto není aplikace přímo pro PS3, ale po instalaci na váš počítač nebo server umožní pomoci webMANu streamovat ISO obrazy her přímo na PS3, případně přes něj lze kopírovat libovolná data na PS3. To je naprosto super, protože nemusíte v PS3 měnit placky, ale zálohy her máte někde na počítači s obrovským diskem v ISO a na PS3 si je připojíte jako Blu-Ray. Díky webMANu můžete mít ISO image i lokálně na PS3 a používat je stejně.

A na závěr bych chtěl zmínit ScummVM, což je multiplatformní (běží to fakt na všem, na co si vzpomenete) aplikace, která umožňuje běh hromady starých her (původně hlavně adventur) na současném hardware. Chcete si na PS3 zahrát třeba The Neverhood Chronicles? Žádný problém.

Aktualizace

Tak Fatka umřela na legendární YLOD (yellow light of death), což se bohužel u těchto modelů stává nepříjemně často. Než se mi podaří sehnat jinou (pokud vůbec ještě) pořídil jsem PS3 Slim model CECH-2503A, datecode 0C, což je kus, na který lze ještě udělat plný jailbreak s CFW.

Strčil jsem tedy do ní terové SSD, jailbreaknul a vše zatím šlape jak má, včetně softwarové emulace PS1, PS2 a PSP. Zatím jsem u emulace PS1 a PS2 nenarazil na žádný problém, tady kromě toho, že se u toho konzola, na rozdíl od původní Fat verze s HW podporou PS2, pořádně zapotí. 

Výhodou je, že se mi Slimka přesně vleze na ležato pod TV, Fatka musela být položená na stojáka (což je stejně lepší pro její chlazení) za TV. Díky zmenšení výrobního procesu CPU a GPU na 65nm méně topí a chlazení je tedy o něco tišší, i když stále se umí pěkně rozdovádět. Tato PS3 jen evropská PAL verze, takže přehrává i naše DVD. Menší počet USB portů (jen dva) a chybějící podpora paměťových karet pak ničemu nevadí.

Nintendo Wii

Tohle bylo vlastně moje první střetnutí s konzolovým hraním. Tedy primární idea byla pořídit si ji spolu s Wii Fit a balanční podložkou Wii Balnce Board na cvičení. Díky sadě pohybových her Wii Sports je to také vděčný párty bavič. Nicméně cvičení i párty skončily záhy potom, co jsem poznal svou, dnes už, manželku.

Wii lze také celkem bez problémů jailbreaknout, což otevře možnost homebrew aplikací a samozřejmě lze i spouštět kopie her, třeba ve formátu WBFS.

Pojďme si tedy představit hardware:

• Model: RVL-001 (EUR), PAL
• CPU: IBM Broadway 729 MHz, 32-bit PowerPC G3
• RAM: 64MB GDDR3 SDRAM
• Grafika: ATi Hollywood 243 MHz, 24MB 1T-SRAM
• LAN: Wi-Fi 802.11b/g
• Bluetooth: 2.0
• Porty: 2x USB 2.0; Čtečka karet SD

Nintendo Wii je nástupce GameCube, který, kromě vyššího výkonu, řeší jeden zásadní problém GameCube proti konkurenci, a to je malá kapacita cartridge. Nintendo Wii už má DVD mechaniku, což umožnilo dělat graficky lepší hry.

Moje Wii je, podle sériového čísla, zřejmě vyrobena někdy v roce 2007, jedná se tedy o první „poctivou“ generaci, která má zpětnou kompatibilitu s GameCube (má porty pro GameCube ovladače i cartridge) a zřejmě i DVD mechaniku, která ještě není blokována proti čtení vypálených disků.

Nintendo si jde při tvorbě konzolí tak trošku vlastní cestou, obvykle nižší výkon kompenzuje inovativností a originálním řešením. U Wii to platí na sto procent. Třeba proti konkurenční PS3 významně ztrácí na výkonu, i kapacitě disků (DVD u Wii proti Blu-Ray u PS3), nemá LAN port, jen Wi-Fi, ani žádný pevný disk, jen možnost vložit SD kartu o maximální velkosti 32GB (Wii, podobně jako PS3 podporuje pouze souborový systém FAT32, což je jeho limit), ale konzola je velmi kompaktní, má pěkný design, solidní zpracování, zdaleka není tak hlučná (má aktivní chlazení, ale skoro není slyšet) jako PS3 a přináší pohybový senzor, spolu s bezdrátovým ovladačem Wii Remote (+ Wii MotionPlus), který jde absolutně jinou cestou, než do té doby běžně používané gamepady.

Wii Remote, ideálně s připojeným Wii Motion Plus modulem (neoriginální ovladače už ho mívají integrovaný), je nacpaný senzory, má akcelerometr, gyroskop, infračervený senzor, vibrace a repráček. Má osm tlačítek a D-pad a kromě toho rozšiřující konektor, do kterého se připojuje Nunchuk, který také obsahuje akcelerometr a ovladač obohacuje o další dvě tlačítka a analogovou páčku. Tahle sestava, spolu s pohybovým senzorem, umožňuje hrát různé hry napodobováním reálných pohybů, třeba golf, tenis, lukostřelbu atd., kdy ovladač držíte jako reálnou golfovou hůl, tenisovou raketu, lukostřelba atd. a provádíte podobný pohyb, jako s reálným vybavením. Ovladač vám pak dává vibrační a zvukovou odezvu.

U některých her se jejich ovládání liší podle toho, zda máte Nunchuk připojený nebo ne. Třeba Mario Karts s Nunchukem ovládáte klasicky analogovou páčkou, jako podobné hry na jiných konzolích, ale bez Nunchuku držíte ovladač oběma rukama a nakláníte ho doleva a doprava, jako volant. Na takové vychytávky je Wii expert.

Trochu zamrzí absence HDMI. Ne kvůli rozlišení, tam PAL verze končí na 576i přes SCART, ale možnost připojení SCARTem na dnešních TV a AV receiverech notně ubývá.

Obecně platí, že pokud máte stejnou hru na Wii a PS3, je lepší ji hrát na PS3, kvůli lepší (HD) grafice, pokud tedy do hry nevstoupí právě faktor ovládání, kde Wii Remote může misky vah převážit. Jednou z takových her je třeba Resident Evil 4, kde možnost míření pomocí Wii Remote dělá herní zážitek podstatně lepším.

Dalším velkým plusem jsou právě pohybové hry exkluzivní pro Wii a Nintendo exkluzivní hry obecně, protože se těší vysokým hodnocením a oblibě a Nintendo a jejich partneři je šíji na míru právě specifickému ovládání Wii, což je jeden z důvodu, který je činí tak výjimečnými.

Jak jsem zmínil hned v úvodu, na Wii lze udělat jailbreak a spouštět homebrew aplikace a kopie her. Hry a programy můžete mít uloženy na USB flash (opět omezení na 32GB kvůli FAT32) a/nebo SD kartě. Doporučuje se použít USB flashku, protože čtení z SD karty je pomalejší.

Her pro Wii, podobně jako pro PS3, se na Internetu válí hromady. Můžete je nalézt v různých formátech a pro spuštění na jailbreaknuté Wii musíte zvolit ten pravý (nebo si vytvořit kopii vlastního originálního disku).

Já pro spouštění her a programů používám program USB Loader GX, který podporuje formát WBFS. Často se můžete setkat i s dešifrovanými ISO soubory, které však zabírají zbytečně moc místa (vždy 4,77GB, bez ohledu na reálnou velikost hry), nebo třeba RVZ pro Dolphin emulátor.

Dolphin samotný umí RVZ konvertovat do ISO. Z ISO pak můžete udělat úspornější WBFS pomocí programu Wii Backup Manager, nebo na Linuxu používám tool pro příkazovou řádku Wiimms ISO Tools (wit).

Další zádrhel, se kterým se můžete potkat je, že WBFS má větší kapacitu než 4 GiB, což je opět limit FAT32. To lze vyřešit rozdělením na více souborů opět pomocí Wii Backup Manageru, funguje to bez problémů.

Senioři

Atari 130XE / 800XE

První počítač jsem na živo viděl a mohl si na něj sáhnout ještě těsně před revolucí, bylo to Atari 800XL a půjčil nám ho rodinný přítel. Prakticky okamžitě jsem byl ztracen. Už po revoluci, kdy to bylo snadnější, jsme měli Atari 800XE, bohužel jen na chvíli a po nějaké době zase Didaktik, který mi k srdci moc nepřirostl. Pak už následovala moje milovaná 386ka, díky které je ze mě dnes to, kdo a co jsem, ale to už je jiná pohádka.

Je jasné, že 8-bit Atari mi doma prostě nesmí chybět a tak mám rovnou dvě, 800XE a 130XE.

Tak se pojďme podívat na hardware:

• Model: Atari 800XE (65XE) / Atari 130XE
• CPU: MOS Technology 6502, 1,77 MHz, 8-bit
• RAM: 64 KB / 128 KB
• Grafika: ANTIC a GTIA, rozlišení 320×192 pixelů, 256 barev
• Zvuk: POKEY, 4 kanály
• Porty: 2x joystick port, 1x ECI, 1x cartridge, 1x SIO, 1x TV, 1x monitor, 1x napájení.
• Operační systém; Atari BASIC

Atari 130XE / 800XE měly sloužit jako levná varianta domácího počítače k 16-bit Atari 520ST. Sdílejí podobný designový jazyk a ačkoliv počítač stále vypadá dobře, více se mi líbila řada XL. To slovo „levné“ se bohužel neodrazilo jen na rozdílu 8-bit proti 16-bit, ale šetřilo se i na kvalitě komponent, třeba nekvalitní paměti byly celkem časté, ale jinak by se tím Atarkem daly zatloukat hřebíky.

K Atari se dala pořídit disketová mechanika XF551 na 5,25″ diskety o kapacitě 360 KB, ale tu u nás skoro nikdo neměl, protože stála více, než celé Atari. Lidovým standardem byl kazeťák XC12, na klasické magnetofonové pásky. Obě periferie se připojují přes SIO (Serial Input/Output) interface.

XEčko také podporuje cartridge, což byl nejrychlejší a nejsnadnější způsob jak na Atari nahrát program, obvykle se na nich prodávaly hry, ale bylo super na nich mít třeba zavaděč Turbo 2000, který na patřičně upraveném kazeťáku dokázal významně zrychlit nahrávání z pásky. Ta musela být ve formátu Turbo 2000 také nahrána. Mimochodem, Turbo je vylepšení, které vzniklo v Československu.

Dnes už jsem ovšem líný a můj čas je příliš drahý, než abych čekal na pomalou XC12ku, i když s Turbem. Naštěstí existuje SIO2SD, které se dá pořídit u Lotharka. Je to periferie, která se připojuje na SIO port a umožňuje Atari číst data z SD karty. Paráda.

Pokud chcete na Atari něco hrát, a to rozhodně chcete, obvykle potřebujete joystick. Mám ve sbírce několik joysticků různého původu a kvality, ale upřímně i ten, který je v nejlepším stavu není moc dobrý.

Naštěstí existuje řešení. Pro staré počítače se vyrábějí nové joysticky z kvalitních komponent. Já jsem koupil dva ArcadeR joysticky od RetroRadionics. Mám k ním i krabičku, která je umožňuje připojit přes USB k počítači, takže se dají použít třeba na hraní v emulátoru Atari800.

Atari Portfolio

Atari Portfolio není přímo herní mašina, je to pokus Atari proniknout do korporátního prostředí. Původně jej v roce 1989 vyvinula společnost DIP Research Ltd., Atari ten design koupila, upravila a dostala na trh.

Je to vlastně počítač kompatibilní s IBM PC XT a zřejmě první palmtop PC vůbec. Na hry nebyl určen, byl to čistě pracovní stroj, ale jako každý počítač, dá se „zneužít“ i k tomuto účelu a řada, spíše jednoduchých, her pro něj existuje.

Nicméně, hlavně je to velmi zajímavý kus hardware a software, jehož objevování a zkoumání už dnes mohu, myslím, považovat za hraní.

A na úvod, jedná zajímavost, tento počítač zažil svoji „hvězdnou hodinku“ ve filmu Terminator 2, kde s ním John Connor „hackoval“ bankomat. No řekněte sami, tohle přeci musíte mít doma 😉.

Pojďme si představit hardware:

• Model: Atari Portfolio HPC-006 (model nám říká, že má německou klávesnici)
• CPU: Intel 80C88, 4.9152 MHz (úsporná verze 16-bit procesoru Intel 8088).
• RAM; 128 KB RAM + 256 KB ROM
• Grafika: Černobílý LCD, 40 znaků a 8 řádek, rozlišení 240×64 pixelů
• Zvuk: tedy spíš pípání leze z mono repráčku, ale je tu podpora pro DTMF (Dual-Tone Multi-Frequency) pro tónové vytáčení telefonních čísel
• Porty: 1x Bee Cards port, 1x rozšiřující port
• Napájení: 3x AA 1,5V baterie (vydrž asi 20 hodin práce), možnost připojení napájecího adaptéru
• Operační systém: DIP DOS 2.11

Portfolio přináší několik zajímavých konceptů. BIOS, operační systém DIP DOS (kompatibilní s MS-DOS, ale omezenější) a základní sada PIM programů jsou napevno v 256KB ROM. Dále, 128KB RAM se dělí mezi RAM a RAM disk, na kterém je disk C:, kdy rozdělení kapacity je uživatelsky nastavitelné.

RAM disk živí tři 1,5V AA baterie, které pohání celý počítač. V případě, že dochází šťáva, Portfolio vás na to upozorní a zabudovaný kondenzátor data podrží, než vyměníte baterie. Pokud to nestihnete včas, udělají vaše data dětem pápá.

To je dost nepraktické, takže do Portfolia šlo strčit Bee Card RAM kartu (takový předchůdce PCMCIA), která mohla mít až 128 KB. Tenhle standard se moc neuchytil, ale používal ho třeba i Korg ve svých klávesách a stále se dá sehnat.

Takže jste dali paměťovou kartu, která se v systému hlásí jako A: a interní RAM disk se mohl rozdělit na nutné minimum pro systémová data a zbytek nechat jako RAM. Možná se vám 128 KB na data a aplikace zdá málo, ale tehdy to stačilo.

Nicméně to má jedno ALE. Stejně jako interní RAM disk i data na této kartě drží baterie, která sice vydrží docela dlouho a je uživatelsky vyměnitelná, ale Portfolio nijak nesignalizuje, že dochází. Tehdy to lépe řešit nešlo, ale dnes máme díky komunitě třeba APF-01 kartu od apfRAM, která má až 1,9MB a baterku už nepotřebuje. Jediné nevýhody tohoto řešení jsou, že karta proti originálu trochu přečuhuje a software pro nahrávání dat na kartu přes USB (zatím) není pro Linux.

apfRAM těch řešení nabízí více, třeba APF-MaXed rozšíření, do kterého lze dát až 32MB CompactFlash kartu a zapojuje se do rozšiřujícího slotu vpravo. Atari nabízelo podobný produkt, Atari HPC-104, který interní RAM rozšiřoval až na 640KB (no, to přece musí stačit každému 😉). HPC-104 umožňuje připojit další rozšiřující modul, APF-MaXed toto bohužel neumí, nicméně v obou případech rozměry původně velmi kompaktního zařízení rostou a je to, dle mého názoru, nepraktické.

Proto mám APF-01 a další kapacitu řeším jinak. Kromě HPC-104 totiž existuje řada dalších rozšiřujících modulů, třeba HPC-102, což je sériový port a pokud jste velmi šikovní, lze s ním i dnes užít spoustu srandy a HPC-101, což je paralelní port, který se dá použít třeba pro připojení tiskárny, ale hlavně, díky šikovný lidem, jako Klaus Peichl se dá připojit externí Iomega ZIP drive a ten já mám.

ZIP disketa má 100MB a Portfolio ji rozdělí na tři 32MB disky. Pokud takovou disketu zkusíte načíst na normálním počítači, uvidíte jen první disk, ale to je drobná muška na kráse.

Takže provozní aplikace a data mám na kartě a katalog všech programů na ZIPech.

Portfolio je tak chytré, že při bootu hledá autoexec.bat i na disku A:, čímž se dá pěkně řešit automatické zálohování důležitých systémových souborů, jako třeba config.sys, databáze kalendáře, historie atd. na disk A: a jejich automatická obnova na disk C:, v případě vymazání RAM disku.

Integrovaná klávesnice není, vzhledem ke svým rozměrům, špatná, relativně solidně se na ní píše. Má 48 kláves, různé funkce se přepínají pomocí FN a je tam speciální klávesnice se znakem Atari, která slouží ke spouštění integrovaných aplikací, zobrazování menu a klávesovým zkratkám.

V době vzniku Portfolia pochopitelně nikdo neřešil češtinu, ale Martin a Milan Hrdličkovi stvořili rezident, který přidá podporu české klávesnice a české znaky lze použít v DOSu i všech aplikací. Má to pár mušek, třeba pomalejší vykreslování, ale je to super.

Portfolio také umí některé pokročilé funkce při ovládání příkazového řádku. Například odeslaný vstup uloží do paměti odkud jej lze vyvolat celý nebo jeho část, takže pokud chcete příkaz opět použít, nebo jej upravit, není třeba ho vypisovat celý znovu. Soubor s tímto bufferem (a podobné) se ukládá vždy na disk C:, takže musí mít aspoň nějakou kapacitu.

Integrované aplikace také umí undo a kopírovat mezi sebou text.

Když jsme u toho, pojďme si říct něco o PIM programech, které Atari Portfolio obsahuje v ROM. Šikovné je, že všechny aplikace ukládají data jako text s různými značkami, takže se dají všechny soubory s daty upravovat i v libovolném textovém editoru.

• Textový editor – To je naprosto nezbytná aplikace, i když nabízí vlastně jen základní funkcionalitu. Pracuje pouze s čistým textem, takže nečekejte žádné formátování, umí cut & paste (to se nedělá pomocí klávesových zkratek, ale pomocí menu), zalamovat dlouhé řádky (to je uživatelsky nastavitelné) a umí vložit obsah jiného souboru na pozici kurzoru. Podporuje vyhledávání a nahrazování textu a řadu klávesových zkratek pro pohyb v textu a práci s textem. Při spuštění si pamatuje poslední otevřený soubor. Podporuje také tisk na tiskárnu.
• Diář s upozorňováním –  Dělá přesně to, co byste čekali. Zobrazuje kalendář po měsících, pokud je u nějakého dne událost, signalizuje to hvězdičkou, nebo písmenem, které řika, zda se jedná o opakovanou událost. Pokud nějaký den rozkliknete, vidíte události ten den, ale i následující, co jen se vejde na obrazovku. Zde můžete jednotlivé události upravovat, mazat, nebo vytvářet nové. Samozřejmostí je vyhledávání. K události můžete nastavit i alarm, který zapípá a vypíše upozornění na obrazovku. To funguje i u vypnutého portfolia, jediná podmínka je, aby soubor s kalendářem byl na disku C:\SYSTEM\DIARY.DRY. Souborů a tedy kalendářů, můžete mít kolik chcete.
• Kontakty – Adresář kontaktů se opět ukládá do souboru, takže množství kontaktů je omezeno jen systémovými prostředky a zase můžete mít souborů kolik jen chcete. V seznamu kontaktů se zobrazuje jméno a telefonní čísla (ty lze i pojmenovat) a po rozkliknutí kontaktu se dostanete do detailu, kde je k dispozici i textové pole, kam můžete zapsat co chcete. Samozřejmostí je vyhledávání podle libovolného slova, což vám umožňuje vytvořit si třeba systém tagů. Zajímavostí je podpora DTMF, kdy vám Portfolio umí pomocí zapípání čísla do telefonu toto číslo vytočit tónovou volbou. Dnes v domě mobilů už samozřejmě k ničemu, ale dříve super fičura.
• Kalkulačka – Není to ta „stolní“ kalkulačka, kterou dnes známe z mobilů, ale výpočet se zapisuje ručně do řádku. V historii výpočtů se dá pohybovat a upravovat je. Kalkulačka má několik paměti, do kterých lze přičítat nebo z nich odečítat výsledky, nebo vložené hodnoty. Pěkná fičura je počítání s procenty, kdy mohu třeba DPH k ceně připočítat takto: 100 + 21%. Kalkulačka nic neukládá do souboru, ale umí tisknout na tiskárnu, ale hlavně do textového souboru, takže výpočty lze zachovat.
• Tabulky – Součástí PIM aplikací je i tabulkový kalkulátor (s určitými omezeními) kompatibilní s, kdysi velmi populárním, programem Lotus 1-2-3. Vzorce atd. je potřeba zapisovat ručně, takže ani zdaleka taková selanka jako dnešní Excel, ale svoji práci udělá.

Jistě vás napadne, zda lze na Portfolio spustit i aplikaci pro běžné PC s MS-DOSem. Odpověď je ano, ale… Vzhledem k hardwarovým omezením, tedy hlavně malému množství RAM a také pomalému CPU, je množství takových aplikací poměrně omezené. Nicméně Portfolio s tím počítá a umožňuje nastavit chování zobrazení „externích“ programů, tak, aby to šlo i na jeho malém displeji, který v textovém režimu zobrazuje nižší počet sloupců a řádku, než standardní PC s DOSem. V takovém případě lze obrazovku skrolovat.

To je zatím vše o mých retro hračkách, pokud nějaká přibude, jistě se zde objeví.